Golemovský mýtus je permanentní součástí kinematografie od nejranějších dob.  Prvním, komu tato staropražská legenda učarovala, byl německý herec a režisér Paul Wegener, který se jako neforemná umělá bytost, oživená rabínem Löwem, objevil na filmovém plátně ve druhé desítce let dvacátého století hned třikrát. V průběhu existence kinematografie se tento motiv vrací snad v každém desetiletí v různých variantách, v různých žánrech vážných i komediálních a také s různými významovými podtexty. Některé využívají variace původní legendy, jiné se opírají o román Golem pražského německého spisovatele Gustava Meyrinka.
Základem Duvivierova Golema je pražská legenda. Děj se odehrává  po smrti rabína Löwa; oživení jeho díla má pomoci židovskému národu z otroctví a zajistit mu svobodu. K námětu přispěli Jiří Voskovec a Jan Werich, kteří také ve filmu měli hrát, k tomu však nedošlo. Duvivier obsadil do hlavních rolí Harryho Baura jako císaře Rudolfa II. a Ferdinanda Harta jako golema - a obě tyto volby byly šťastné. Baurův císař Rudolf II. je skvělá charakterová studie člověka bázlivého, ale despotického, který kolísá mezi citem a strachem ze smrti, již mu předpověděly horoskopy z hvězd. Hartův golem je znovu přiveden k životu pro vznešený cíl, ale jednou probuzen stává se ničivou silou, rozsévající jenom zkázu.  
Duvivier nevyužil v příběhu autentické exteriéry Prahy, technika natáčení třicátých let by mu sotva umožnila rozvinout velké davové scény, jakými jsou židovská shromáždění, střetnutí s vojáky apod., v pražských ulicích. Významné místo proto připadlo architektovi Andrému Andrejevovi, který je autorem návrhu celé výpravy a dekorací, a českým kameramanům Janu Stallichovi a Václavu Víchovi. Všichni tři mají zásluhu na tom, že tento pochmurný příběh z rudolfinské doby, „v němž není jediné postavy sympatické“ (dr. O. Rádl: Golem, Kinorevue, ročník II, 1935 – 1936, str. 16), dodnes zaujme vzrušující a tajuplnou atmosférou kontrastu mezi hledáním  zlata a elixíru života na straně jedné a usilováním o svobodu na straně druhé.
Řadu let se Golem promítal ve zkrácené verzi a v nedokonalé technické kvalitě obrazu, na niž upozorňoval i dr. Rádl ve zmíněném článku: „… každá tma je příliš černá a každé světlo příliš světlé…“.  Národní filmový archiv využil nitrátního duppozitivu, který byl o 400 metrů delší než kopie zachovaná ve stavu ze třicátých let, a v barrandovských ateliérech nechal vyrobit  novou kopii s vyrovnanějšími odstíny škály, jakou nabízí černobílý obraz, a s doplněnou  metráží.    Blažena Urgošíková