Snímek, který svou technikou animace vybočuje z řady režisérových loutkových filmů, je jako jediný z Kawamotovy karlovarské retrospektivy zasazen do současnosti. Cestu uvozují tradiční obrázky z letištního reálu, s přechodem do animované roviny se však snímek neobyčejně zvnitřní: extenzivní turistika tak, jak ji vnímáme prostřednictvím japonských turistů, objevujících skrze objektivy svých kamer a fotoaparátů západní architekturu, je nahrazena motivy spirituálního hledání vnitřního alter ega. Režisér se v některých momentech nechal inspirovat invazí ze srpna 1968 - jeho hrdinka se při svém putování setkává s tanky, sebeupálením a nekonečnou řadou proměn sobě přisouzeného mužského protipólu.