Třiašedesátiletá Estamira trpí schizofrenií. Už dvacet let tráví veškerý svůj čas na rozsáhlém smetišti Jardim Gramacho poblíž Rio de Janeira. Od roku 2000, kdy se začala léčit na psychiatrické klinice, ji s kamerou začal doprovázet režisér a producent Marcos Prado. Zachytil nejen psychotické stavy plné negativní energie, ale především okamžiky zklidnění a vnitřního míru, během kterých se dozvídáme více o její bolestné minulosti. Estamiřiny děti se marně pokoušejí zabránit matce v návratech na smetiště, kde je, zdá se, nejvíce ve své kůži. „Nikdo nemůže žít bez Estamiry,“ tvrdí o sobě a pokračuje ve svérázném filozofování, obklopena ostatními vyděděnci, kteří se pomalu pohybují apokalypticky vyhlížejícími haldami odpadků. Černobílé stylizované záběry z místa na samém konci světa přibližují po léta trvající souboj fascinující ženy s okolním světem i uvnitř sebe samé.