„Nesnášel, jak vypadám, jak mluvím, jak se pohybuji, nesnášel můj přednes dialogů, mé falešné řasy – prostě nic z mé interpretace mu nebylo vhod. Jeho sžíravým poznámkám nic neuniklo. Byla jsem na pokraji nervového zhroucení. Můj oblíbený a nejobdivovanější režisér se mnou bojoval o každou píď mého pojetí. Vůbec se mi nechtělo pokračovat,“ tak vzpomíná Bette Davisová na natáčení Lištiček, poslední spolupráci s Williamem Wylerem, kdy v jejich pracovním vztahu převládla nad někdejší samozřejmou shodou názorů vzdorovitost. Příčinou jejich sporů se stala interpretace hlavní postavy Reginy, při jejímž ztvárnění se Davisová podvědomě poměřovala s expresivním výkonem divadelní představitelky Tallulah Bankheadové. Wyler si však Reginu nepředstavoval jako chamtivou ženu s pocitem křivdy z nenaplněného života, nýbrž jako osobnost zároveň okouzlující i cynicky vypočítavou. Jakkoli se však film nerodil v harmonické shodě, Lištičky se proměnily v dílo, představující výrazný příklad estetické tendence hluboké ostrosti a dlouhého záběru. Námětem se stala divadelní hra Lillian Hellmanové z prostředí provinčního města na přelomu minulého století. Pro podnikatelskou rodinu Hubbardů je finanční zisk nade vše, byť by měl být dosažen za cenu podvodu, proto jsou také jejich vzájemné vztahy bezcitně bezohledné. Aby dosáhla svého cíle, neváhá Regina napomoci i smrti manžela. Scénu, v níž dva muži komunikují prostřednictvím svých obrazů v zrcadlech, považoval Sergej Ejzenštejn za „dílo génia“.