Zápletka vychází z mexického pořekadla, že „zkázou mužů jsou ty zatracené ženy“. Děj se odvíjí ve třech uzavřených celcích, v nichž se dozvídáme, co předcházelo smrti hlavního hrdiny. K úpadku ho dovedly dvě ženy, které se hádají i nad jeho mrtvolou, a vášeň pro baseball. Arturo Ripstein se scenáristkou Paz Alicií Garcíadiegovou pokračují ve stylu videofilmů uzavřených v mikrosvětě malého ušlápnutého mexického člověka. Zde je vykreslen v hojné míře – morbidními detaily i mírně surreální atmosférou, s typickou mexickou španělštinou, zasazen do nopálového pole. Právě ruční kamera umožňuje podivně dlouhé záběry nebo naopak krátké nervózní sledování. Dle slov scenáristky byl baseball vybrán jako symbol toho nejnudnějšího sportu, který by nikdy nemohl vést k tak tragickým událostem. Navíc byl dobrou záminkou k sestupu do nitra mexické duše, protože symbolizuje americkou kulturu. Styl vyprávění, způsob hraní i obsah dialogů jednoznačně odkazují k té nejpokleslejší domácí produkci přelomu osmdesátých a devadesátých let s tím rozdílem, že zde je forma využita k obnažení neduhů současné společnosti. Ani tentokrát režisér nešetří svou zemi, která tu vypadá jako skládka těch nejubožejších klišé o Latinské Americe a tzv. třetím světě. Ve srovnání s některými Ripsteinovými předchozími snímky je Zkáza mužů jen odbočkou k vizuální jednoduchosti (černobílý materiál, absence symbolů, návrat k počátkům filmového jazyka).