Uprostřed rozpálené australské pouště zastaví auto. To, co by mohlo vypadat jako pokus o malý rodinný piknik, nečekaně nabere docela jiný směr a čtrnáctiletá dívka a její šestiletý bratr se ve snaze dostat se zpět do civilizace vydávají na cestu podmanivou oranžovou krajinou. Jejich putování se stane jakýmsi zasvěcovacím rituálem, iniciační cestou k dospělosti, na níž je provází mladý Aboridžinec, kterého jednoho dne potkají. Walkabout ale není příběhem boje o přežití uprostřed pouště, ačkoli z některých jeho záběrů téměř sálá stojaté vedro, z něhož vysychá v ústech. Není ani prostým příběhem o střetu dvou kultur. Způsob, jakým Roeg, který byl i kameramanem, snímá poušť, hudba Johna Barryho, použité úryvky z básně, vskutku bizarní události, které lemují cestu dětí, a především zvláštní struktura filmu, plná prostřihů, proměňují Walkabout v jakýsi podivný horečnatý sen. Poušť je spíš než místem fyzického utrpení mystickou krajinou, kde děti procházejí iniciačními okamžiky zvláštní zkušenosti „primitivního“ života. Jejich putování liduprázdnou končinou bez času, plnou zvířat, rostlin a barev, je jako výlet po zapomenutém, divokém a smyslném „prvotním“ světě, kde panují instinkty, čisté emoce a svoboda. Roeg věří ve ztracený ráj, kde lidé nebyli svázáni racionalitou, morálními pravidly a betonovými zdmi. Na rozdíl od jiných ale, zdá se, napovídá, že neleží kdesi v předindustriálním světě, nýbrž dřímá zapomenutý někde hluboko v lidské mysli.