Film jako hudební seance, intimní portrét myslitele, vznik multistylového mixtapu a záznam vytrvalostního sportovního výkonu. Tvůrci přicházejí s kamerou do londýnského domu Davida Toopa, hudebníka a renomovaného autora knih o ambientní hudbě, ale i tichu, zvucích a paměti. Záměr je jednoduchý: vytvořit „portrét Davida Toopa přes jeho sbírku gramofonových desek". Toop pouští hudbu, komentuje ji, navazuje v nečekaných, ale logických souvislostech. Zní hudba korejských mnichů, staré rockabilly, skladba Johna Cage i finští elektronikové Pan Sonic. Silným tématem filmu je samotná situace poslouchání hudby. Obrovská sbírka elpíček a kompaktů se tu stává hmatatelným svědkem života s čímsi tak nekonečným, jako je hudba. Toopova uměřenost a neviditelná povaha hudby dávají snímku jedinečné napětí. Film patrně ocení nejvíc ti, kdo mají za sebou už kus života s uměním, jež je vede pořád dál po cestě, která nekončí pevným cílem.