Kdo je tu Starý kokot? Bloudící třínohý pes a nonkonformní písničkář Záviš, jehož „pornografické" texty jsou plné vulgarismů a obscénních výjevů, se stávají našimi průvodci po světě, v němž vítězí šílenství a sebezáhubné aktivity nad lidským rozumem a přirozeností. Co nám k tomuto světu mohou vzkázat Edvard Beneš, Alexander Dubček nebo provokující čeští výtvarníci konceptualisté? Z absurdních, mnohdy až jaksi groteskně apokalyptických obrazů (rajčatová show, rekonstrukce bitvy, skoky na motorkách, pražský maraton, psí pohřeb), snímaných často ve velkém celku, se postupně skládá varovné svědectví o neautentické, lhostejné a nesmyslné existenci jedince ve společnosti založené na masových „pseudoaktivitách". Vždy je ovšem naznačena alternativa. Proti těmto „pseudoudálostem" a frustrující práci, jejíž smysl je člověku vzdálen, staví Vachek spontánní nezávislé iniciativy, jako jsou donkichotské ekologické projekty nebo technoparty CzechTek, jejíž účastníci se mají stát „odboráři" nového věku. Vachkův filmový esej si překvapivě pohrává s pojmy i vizuálními motivy – skrze anekdotická přirovnání, bonmoty či veselé básnické zkratky, týkající se skutečností, nad nimiž sám režisér „žasne".