Na meziválečném románu Jaroslava Havlíčka přitahovaly Juraje Herze autorovy hlubinné psychologické studie charakterů vesměs nenápadných tragických hrdinů, žijících napohled poklidným životem v ospalém maloměstě, uvnitř však stravovaných mučivými tajemstvími, marnými touhami či citovými traumaty. V chmurném vývoji osudu odvážné a sympatické Štěpy Kiliánové našel i další z témat, která jsou pro jeho filmy klíčová. Když místo naplnění snu mít muže a být matkou skončí Štěpa po boku syfilitického manžela, byla to pro Herze jedna z variací drásavého rozporu mezi přáním a skutečností, jehož následky tak často osudově poznamenávají jeho hrdiny. Také v opovržení a posměchu, jaké mladá žena vzbudí nejprve svou spontaneitou revoltující proti těsně svazujícím konvencím a poté statečnou věrností nemocnému muži, viděl potvrzení svého pesimismu v otázkách týkajících se lidských schopností porozumět bližnímu, soucítit s ním, spravedlivě ho soudit. Tyto úvahy zde ovšem zprostředkoval ryze filmově a s důrazem na výtvarnou stylizaci, která spoluvytváří smysl příběhu. Atmosféra spořádaného prostředí úhledného městečka v éře na rozhraní 19. a 20. století vyznívá díky takovému pojetí jako klamná idyla, vody spodních proudů jsou otrávené a hrozí pohlcením, do krásných secesních oděvů jsou oblečeni bezohlední surovci, omezenci a sobci a sladké melodie kontrastují s bodavými slovy zlých jazyků. Herz tímto dílem utvrdil svou pověst mistra psychologického filmu a herecké kreace Ivy Janžurové a Petra Čepka se staly legendou.