Jedním z důvodů, pro něž je nutno považovat Sama Fullera za významného amerického umělce dvacátého století, je jeho opakované pranýřování rasové nesnášenlivosti. Zatímco v Ocelové přilbě (1951) či ve snímku Chodba šoků (1963) je kritika předsudků vůči Američanům černé pleti jedním z mnoha motivů, v případě Fullerova posledního hollywoodského filmu se rasismus stává jeho hlavním tématem. Na scénáři napsaném podle povídky francouzského spisovatele Romaina Garyho s Fullerem spolupracoval scenárista a režisér Curtis Hanson (L. A. – Přísně tajné). Mladá herečka Julie se ujímá bílého německého ovčáka, kterého za tmy náhodou srazila autem. Záhy je však konfrontována se šokujícím zjištěním, že pes byl svým bývalým pánem už v útlém věku vycvičen k útoku na Afroameričany. Radikálnost předlohy velmi konvenovala naturelu Sama Fullera, který v Bílém psovi předkládá nadčasovou a zároveň kontroverzní metaforu o nejlepším příteli člověka, který byl svým pánem „naprogramován" k rasové nesnášenlivosti. Fuller, celý život věřící ve fenomén vzdělávání (se) a schopnost člověka stát se skrz učení lepším, považoval za nejdůležitější postavu příběhu černošského krotitele zvířat Keyse, posedlého snahou psa z nenávisti „vyléčit". Jeden ze zásadních filmů Fullerova pozdního období skončil z rozhodnutí studia Paramount na deset let v trezoru.