Herec Lon Chaney bývá díky obrovskému rozsahu rolí označován za muže tisíce tváří a dá se říct, že éra raného hororu nezná více fascinující osobnost. Právě kvůli četným proměnám se ale jeho obličej nikdy nestal tak ikonickým jako třeba obličej Borise Karloffa. Soundtrackem Bernharda Langa doprovázená „reimaginace záběrů" ze šestačtyřiceti dochovaných Chaneyho filmů je uhrančivým výletem do filmové historie. Režisérovi se daří odhalovat nečekaná spojení i zdůrazňovat přetrvávající magii filmů, které mohly být považovány za zapomenuté. Nad tím vším pak vládne skličující nálada, pramenící nejen z toho, že Chaney ve filmu figuruje jako osamělý bojovník. Jakkoliv je rozhodně možné chápat snímek jako poctu ikonické postavě němého filmu, je v prvé řadě fascinující hrou s médiem, když dává vzniknout novým dramatům, jaká bychom v Chaneyho tvorbě původně jen sotva hledali. Film totiž umožňuje komunikaci napříč roky i dekádami a ukazuje se jako fascinující studnice nespolehlivé paměti.