Na prahu nejkomplikovanější dekády v moderní italské historii se Petriho kariéra vydává novým směrem. Dosavadní spíše existencialistický pohled na podstatu života v zemi konsolidující se po válečných útrapách, k nimž zpočátku do určité míry sama přispěla, se částečně proměňuje a nabývá razantně politických rozměrů. Podobně jako jeho vrstevník Francesco Rosi se i Petri pokouší obnažit struktury moci a sofistikované korupční taktiky. Jeho styl je však extrémnější, živelnější, neurotičtější. Ladění, v němž je Petri doma, stojí na základech groteskního šklebu, cynismu černé komedie, výrazné stylizace. Protagonistou jeho nejznámějšího filmu je inspektor šéfující oddělení vražd, který chladnokrevně sprovodí ze světa svou dekadentní milenku. Na místě činu nastraží řadu usvědčujících důkazů proti vlastní osobě, aby dokázal, že je nedotknutelný. Na tom, zda bude podezříván či ne, mu nesejde. Jeho perverzním záměrem je upevnit svou absolutní autoritu a nedotknutelnost tím, že zaútočí na hranici dělící vykonavatele zákona od zákona samotného. I po pětačtyřiceti letech má Oscarem oceněný snímek absolutní efekt na diváka nejen díky životní formě stálých Petriho spolupracovníků (herce Giana Marii Volontého, skladatele Ennia Morriconeho nebo kameramana Luigiho Kuveillera), ale i kvůli hrůzu nahánějící nadčasovosti tématu korupce a zneužití moci strážci zákona.