Ve svých pamětech William Friedkin s obdivuhodnou dávkou sebereflexe přiznává, že po úspěších obou oscarových filmů v polovině sedmdesátých let nebyly skromnost ani pokora jeho silnou stránkou. S výtečně rozjetou kariérou a absolutní svobodou volby dalšího projektu se rozhodl pro novou verzi Mzdy strachu, filmu natočeného jedním z tvůrců, které obdivoval, H.-G. Clouzotem. Čtyři muži, cizinci v zemi daleko od domovů, uprchlíci, zoufalí a na mizině, se nechají naverbovat ke třísetkilometrové pekelné cestě s nitroglycerinem na dvou nákladních vozech. Na rozdíl od Clouzotova pojetí měl Friedkin v úmyslu pokračovat v realistickém, hrubozrnném stylu, který jej proslavil. Režisérova posedlost tváří v tvář svému klíčovému dílu i v mnoha směrech obtížné natáčení v Dominikánské republice, jemuž dějově předchází expozice v Jeruzalémě, New Jersey, Mexiku a Paříži, vyhnaly rozpočet do závratných výšin. Nejvíce vzrušující dekáda v dějinách amerického filmu se zvolna začala chýlit ke konci, kdy záchvatem megalomanství posedlé autory jako Coppola, Cimino nebo právě Friedkin pomalu střídali pragmatičtí hračičkové Lucas a Spielberg. Agresivní existenciální thriller Mzda strachu padl za oběť hysterii kolem Hvězdných válek, jež do kin vstoupily v témže období. Po oslavných ódách na předchozí snímky kritici najednou odmítali ve výjimečném filmu vidět potvrzení Friedkinovy jedinečnosti coby vizionáře atakujícího zažitý způsob vnímání filmu odvážným posouváním hranic žánru. Uplynulo sedmatřicet let a vše je jinak.