Slovo v titulu je míněno jak symbolicky, tak velmi konkrétně, protože hrdinka příběhu Naděžda Stěpanovna Petruchinová byla mladičkou bojovou letkyní, která po boku svých stejně mladých kamarádů prokázala statečnost v nebezpečných vzdušných operacích. Jenže teď už je dvacet let po válce, kamarádi, mezi nimi i její láska, pilot Míťa, tehdy zahynuli a Naděžda nemá s kým vzpomínat. Nemůže si sice stěžovat na nedostatek veřejných poct a funkcí, nicméně ji zastihujeme v situaci, kdy si pod tlakem okolností začíná překvapeně a s trpkostí připouštět, že současnost již nežije minulostí a válečné hrdinství nevzbuzuje u mladé generace předpokládaný respekt. A jako by byla Naděžda svých křídel zbavena docela – tak vnímá takřka hmatatelnou bariéru mezi sebou a okolím, aniž by si uvědomila, že vinu na tom z velké části nese její chování vždy neomylné a rázné ženy. Vedle zjevných důkazů umí režisérka doložit narůstající krizi postavy i jemnými psychologickými detaily, které působí mimořádně autenticky také díky vzácně střídmému a prožitému výkonu herečky. Dojem civilnosti násobí černobílá kamera, jež do rámce záběru pojme množství úlomků všední městské skutečnosti, i nadřazenost reálných zvuků nad hudebním doprovodem scén. Tehdy osmadvacetiletá Šepiťková natočila nejenom hořce pravdivý film o častém údělu hrdinů, kteří přežívají svou dobu, ale podivuhodně vyzrálou studii o lidské samotě a o tom, co do ní člověka uvrhuje.