Máloco se vyrovná mrazivosti zážitku, jaký si čtenář odnáší ze setkání s prózami Andreje Platonova (1899–1951), jehož temně fantaskní pohled na sovětskou realitu způsobil autorovi permanentní zákazy publikování. A nezdá se takřka možné, že k oslavě 50. výročí Říjnové revoluce sáhla Šepiťková po jeho povídce Vlast elektřiny, vykreslující přízračný obraz porevolučního života v jedné povolžské vesnici. Je léto roku 1921, zbídačelé vesničany v ubohých chatrčích sužuje sucho a hlad a leninská vymoženost – elektrický proud – stačí sotva na blikavé rozsvěcování žárovek na dřevěné pěticípé hvězdě před vsí. Vzpomínající vypravěč byl tehdy mladým elektrotechnikem, který použil stroj z motorky k pohonu čerpadla, jež by zavlažilo rozpraskanou půdu. Chudákům tak dal chvilkovou naději, jenže pak se ukázalo, že samohonka pálená ze shnilého obilí motor v chodu neudrží… Filmové scény připomínají skutečnost deformovanou snem, jsou děsivé i drakonicky směšné, syrové i expresivně výtvarně stylizované. Nevšedně silný zážitek z díla, které dvacet let leželo v trezoru, umocňuje střídmý hudební doprovod v podobě kratičkých jazzových motivů a závěrečné písně Bulata Okudžavy. Stejně působivá je také krutá povídka Anděl režiséra Andreje Smirnova, vycházející ze stejnojmenné prózy Jurije Oleši, a snímek jako celek svědčí o uměleckém potenciálu a odvaze tehdy nastupující filmařské generace.