Nejednou se potvrzuje, že umělecky ztvárnit právě prožívané zkušenosti a vlastní pocity je velmi obtížné a nemusí se to zcela podařit. Šepiťková si od počátku své filmařské dráhy dávala náročné úkoly, a tak se rozhodla, že se zblízka podívá na sebe skrze své vrstevníky, lidi kolem třicítky, s jejich představami o životě, plány, ambicemi, ale také rozpaky, bezradností a selháními. Tři hrdinové filmu jsou provázáni vzájemným přátelstvím, elegantní Káťa a její muž Petr, který se s kamarádem Sašou zabýval neurochirurgickým výzkumem. Petr vyměnil namáhavé bádání za atraktivní místo lékaře na sovětské ambasádě ve Švédsku, nicméně ho zastihneme ve chvíli, kdy zjišťuje, že se kvůli výhodám vzdal smysluplné práce a zachvacuje ho pocit prázdnoty. Je to moment, který se stane východiskem režisérčiny mnohavrstevné úvahy, jež je o to aktuálnější dnes, kdy se člověk, vystaven častým svodům vnějšího úspěchu, nezřídka odkloní od svého poslání. Petr je zjevně dramaticky nejzatíženější postavou vyprávění a musí narazit na hodně slepých uliček, než najde tu, která vede k pravému cíli. Jeho vnitřní cesta má paralelu i v jeho skutečném putování z Moskvy až na Dálný východ, což dovoluje vplétat do líčení obrazy rozličných míst a jejich obyvatel, všímat si spolu s hrdinou, jak žijí a co dělají. Komorní výpověď tak získává širší rozměr a režisérka prostor pro vyslovení víry v to, že člověk nepřestane hledat smysl života.