Může se zdát, že hravý a popkulturní způsob natáčení, vlastní Julienu Templovi, který byl kdysi enfant terrible punkové scény, se pramálo hodí k tématu smrti. Jenže nečekaně optimistická reakce legendárního rockového kytaristy Wilka Johnsona na oznámení, že má neoperovatelný nádor slinivky (a že asi nebude žít déle než deset měsíců), rovněž míří k tomu, aby ve filmu na rozloučenou nebyla ani kapka smutku a lítosti. Poté, co se musí vypořádat s několika nezbytnostmi, má Johnson dostatek času, aby si užíval svého povzneseného, málem euforického stavu, do něhož se dostal po sdělení diagnózy. Zdá se, že má na něho spíše osvobodivý účinek, než aby byla traumatem. Je dobře, že se film nesnaží rekapitulovat Johnsonovu hudební dráhu a místo toho zůstává velmi osobní. Invenčností, vtipem a osvěžující živostí je blízký svému smířenému hrdinovi, přičemž vědomí diváka, oč se tady jedná, dodává snímku zvláštní emocionální napětí.