V jedné ze sekvencí živelné férie brazilského undergroundového nestoudníka Ivana Cardosa promlouvá na kameru ikona tamní popkultury José Mojica Marins. O chvíli později sledujeme ženu, kterak masturbuje u časopisů s postavou Hrobníka Joa, jehož ztvárněním se Marins proslavil. V Cardosově vidění světa bylo odlišování vysokého a nízkého umění passé ještě dřív, než ho připustily kulturální obory na univerzitách – a nic to neilustruje lépe než scéna, v níž holení dámského rozkroku doprovází hudba Johna Cage. Koláž z jeho filmů ukazuje, kterak má Cardosovo svobodomyslné dílo blízko k nepokrytě lascivní exploatační kinematografii, ale kterak je zároveň hluboce vrostlé do místní (pop)kultury, k níž přistupuje s romantickým okouzlením. Mezi filmaři je nepochybně outsiderem, autorův přístup je ale stejně tak možné vnímat jako bezelstně filozofický a nadčasový, podobně jako nestárnou umělohmotné upíří zuby.