Černošský mladík Abas a starší kamarád Ayiva sice stojí ve středu vyprávění, režisér je ale nechá každou chvíli splynout s početnou skupinou afrických imigrantů, kteří se ocitli v menším italském městě a těžce tu přežívají. Prvních dvacet minut filmu zabere líčení jejich cesty z Afriky do Evropy, podané tak, že máme pocit, jako bychom byli vystaveni stejně nelidským podmínkám jako oni. Po dosažení italských břehů následuje to, co všichni známe z mediálních zpráv: nuzné bydlení, beznadějné hledání práce, narůstající agrese jako důsledek zoufalství nad nesplněnými představami a projevy ostrakismu i brutální agrese ze strany místních obyvatel. Režisér i tady pokračuje v úsilí vtáhnout diváka dovnitř dění, nefabuluje, nesází na umělou dramatičnost. Ač je to on, kdo odhaluje mnohé souvislosti, umí takřka dokonale navodit iluzi, že pouze zaznamenává syrovou skutečnost a že jsme to my, kdo jsme se odhodlali zamyslet se nad ní s porozuměním.