Z ranního oparu se vynořují obrysy vesnické osady. V přírodním prostoru se objevují první mátožní chodci. Brzo tu propukají nejrozmanitější činnosti. Vše se děje v jakémsi zpomaleném rytmu. Postupně si uvědomujeme, že osadníci jsou vlastně pacienty speciálního zařízení pro duševně choré a že rytmus a obraz filmu jsou přizpůsobeny možnostem jejich vnímání vlastního bytí a okolního světa. Zvukovou dominantu snímku tvoří hlasy přírody a šumy a ruchy doprovázející zdejší pracovní aktivity. Jsou to běžné polní sklizně, práce na místní pile, při údržbě objektu. Vidíme chovance v jídelně, při odpočinku, v očekávání lázně. Všude panuje mír a pohoda. V závěru, ve velkých detailech a za zvuků Ave Maria, proplují před kamerou tváře některých protagonistů. „Nepřítomnost ducha“ v pohledu očí plně vynahrazuje pocit z jejich naprosté sounáležitosti a bytostného souznění s naší společnou matkou – přírodou.