Vesnice na strmém břehu, který až symbolicky podemílá řeka. S břehem se sesouvají chalupy, vesnice se vylidňuje. Mladí odešli, staří vymírají, hřbitov na druhém břehu se rozrůstá, ale hroby nikdo nenavštěvuje. Staří se musí o sebe postarat sami, ale bez svépomoci hospodaření nezvládají. Na přepravu dobytka z pastvin vyplouvá na řeku celá flotila pramic. U vesel převládají stařeny. Právě ony rozjímají nad svým údělem i nad bědným stavem svého kraje. Zasáhlo ho nejen černobylské povětří. Více je sužuje jiná pohroma: vytrácení se tradic a úpadek morálky, jimiž se kdysi řídil jejich malý svět na okraji civilizace. Nyní samy dospěly k okraji života. Je ale v jeho řádu, že lidé odcházejí, zatímco příroda přetrvává se svými každodenními úsvity a soumraky nad řekou, jimiž byl vymezován rytmus jejich existence i cit pro krásu života.