Závěrečný titulek sděluje, že hrdina doufá, že bude pochopen a že mu bude odpuštěno. Prosí autory, aby nezveřejňovali místo jeho pobytu, protože ještě věří v návrat domů. Vidíme zmučené oči v inteligentní tváři, slyšíme zpověď: od důvodů, proč se ocitl jako voják v Čečensku, až po rozhodnutí této válce uniknout. Přežívá v zasněžených horách, mezi stromy a ruinami. Monolog, v němž vzpomínky střídají úvahy, je přerývaný reportážními záběry všeho, co obnáší pojem Čečensko. Život ve stanových táborech, výcvik a akce jednotek zvláštního nasazení, palba naslepo už od úsvitu, prohledávání čečenských domů – křik vojáků a místních žen, řev transportérů a permanentně přelétávajících helikoptér. Barevné záběry střídají virážované, dramatické výjevy klidné. Spolu se záběry zpustošeného Grozného a zdecimovaných lidí – místních i ruských vojáků – tak vzniká vize přízračného, šíleného světa, který se vzpírá výkladu.