Když v roce 1964 natáčel van der Keuken svůj první film o slepých dětech, jeden chlapec mu obzvláště uvázl v paměti. Proto se k němu po dvou letech vrátil, aby ho učinil hlavní postavou svého dokumentu. Herman je na prahu puberty a své vyhraněné názory na stáří, netoleranci a tzv. normalitu nijak neskrývá. Má natolik silnou osobnost, že si již dokázal vybudovat svůj vlastní vnitřní svět. Významnou roli ve filmu hraje Hermanova fenomenální schopnost napodobovat zvuky. Chlapec, který chce v dospělosti pracovat jako rozhlasový technik, se stává svérázným reportérem filmu, uchem, jehož prostřednictvím nově rozumíme světu. Skrze Hermanem nastavený mikrofon k nám pronikají dříve netušené otázky a údiv.