„Bylo mi 12 nebo 13 let, když jsem ten film viděl na naší malé černobílé tévé. Kromě jednoho záběru si z toho nic nepamatuju. Vím jen, že tenkrát mi zážitek z toho filmu nedal dlouho spát. Muselo v tom být něco pro mě zcela nového, nečekaného. Těším se na projekci.“ Miroslav Janek. Není vůbec divu, protože dospívající a dojemně bezradná Bela stejně jako Fajolo, procházející epochou mladické rozháranosti, zasáhli svou autenticitou na začátku 60. let každého diváka. Z plátna poprvé zazněl hovorový jazyk promísený specifickým výrazivem tehdejší mladé generace, představitelé obou hrdinů nebyli o deset i více let starší, jak bylo doposud zvykem, a měli neokoukané tváře. To vše ještě umocnilo pocit diváků, že je možné identifikovat se s postavami, po čemž dlouho a marně hladověli. Zhruba ve stejné době vzniklo na Barrandově několik děl obdobných novátorských kvalit, ale Slovák Štefan Uher byl jediný, kdo vystihl senzitivitu mladé generace.

Film uvádí Miroslav Janek