Nejznámější ze všech Mizogučiho filmů vychází z dvojice duchařských povídek Akinariho Uedy, jež vznikly v 18. století, dějově jsou však situovány do období občanských válek století šestnáctého. Venkovští hrnčíři Gendžuró a Tobei odcházejí do Kjóta prodat své výrobky a netuší, že jejich vesnici mezitím vyplenili potulní samurajové. Cestou zpátky se jejich cesty rozdělí a zatímco Tobei se absurdně pokouší naplnit svůj sen stát se vojákem, Gendžuróa ve svém domě na břehu jezera Biwa svede přízračná vznešená paní. V dalším průběhu děje oba muže čeká bolestné prozření. Při zobrazení tajemné paní Wakasy využívá Mizoguči konvence divadla nó, film jako celek ale charakterizuje jakýsi lyrický historický realismus. Mistrovský snímek s nebývalým emocionálním účinkem staví prosté lidské hodnoty proti prchavému poblouznění a pomíjivé domýšlivosti a Mizoguči za něj právem získal další ocenění v Benátkách.

Restaurování filmu provedla nadace The Film Foundation ve spolupráci se společností Kadokawa Corporation v Cineric Laboratories v New Yorku. Zvláštní poděkování patří Masahiru Mijadžimu a Martinovi Scorsesemu za jejich konzultaci. Prostředky na restaurování poskytla Asociace zahraničních novinářů v Hollywoodu ve spolupráci s nadací The Film Foundation a společností Kadokawa Corporation.