K adaptaci stejnojmenné povídky slavného autora z období Meidži Ógaie Moriho přivedl Mizogučiho zájem o otrokářství v předfeudálním Japonsku jedenáctého století. Je však třeba dodat, že druhá polovina filmu je takřka výhradně dílem Jodovy představivosti. Manželka, syn a dcera místodržitele, pobývajícího ve vyhnanství, padnou při své cestě za ním do rukou obchodníků s otroky. A zatímco matku Tamaki pošlou na ostrov Sado, děti skončí v pracovním táboře, jemuž velí krutý správce Sanšó. Zušió se tvrdému režimu podvolí, jeho sestra Andžu se však podvolit odmítá, a jakmile odrostou, dokáže bratra přesvědčit k útěku. Napravit křivdy minulosti je však krajně obtížný úkol. Snad proto, že film podává obraz dávného Japonska tak přesvědčivě, dokáže silně rezonovat se současností. Závěrečný dlouhý záběr představuje jeden z nejsilnějších momentů, vyjadřujících Mizogučiho pohled na místo člověka ve světě.