Bylo to dlouho předtím, než jsem začal pro časopis Hollywood Reporter psát sloupky o filmových soutěžích a oceněních. Když mi bylo pouhých 15 let, zamiloval jsem se do klasických hollywoodských filmů. Většina z těch, které „odborníci“ označovali za skvělé, mě také zasáhla. Kromě jednoho. Pro Johna Forda a Johna Waynea byli Stopaři již devátou filmovou spoluprací z celkových čtrnácti. Na americkém západu krátce po občanské válce sledujeme skupinu mužů, kteří společně pátrají po příbuzné, o níž předpokládají, že by mohla přežít masakr spáchaný domorodými Američany. V té době mi Fordův film připadal pomalý a zmatený a postava nemilosrdného a trýznícího se veterána Konfederace v podání J. Waynea mne odpuzovala. Nedokázal jsem pochopit, jaký je smysl celého jejich pátrání a proč tolik lidí ten film zbožňuje. A tak jsem se vydal na vlastní pěst po „stopě“ tohoto filmu. Přečetl jsem všechno, co se dalo, sledoval jsem ho znovu a znovu, a jak jsem stárnul a snad i moudřel, stalo se něco pozoruhodného – Stopaře jsem si zamiloval. Dnes jsem toho názoru, že je to nádherné, mnohovrstevné a silné dílo, jemuž se v americké kinematografii přiblížil jen málokterý film.