Ač sám považován za excentrika, Werner Herzog vždy odmítal definici svých hrdinů jakožto outsiderů či marginalizovaných šílenců. Šílení nejsou oni, šílená je společnost, která je odvrhla či na ně zapomněla. V případě Krajiny ticha a temnoty je tomu tak občas i doslova, jako v případě hluchoslepého muže, který raději odchází žít do chléva mezi krávy, či mladého Viktora, který byl celý život ponechán napospas své nepředstavitelné izolaci. Někteří, jako obdivuhodně empatická Fini Straubingerová, to ale nevzdávají a s nezdolnou vůlí přesvědčují společnost, že hluchoslepí jsou zde a že je třeba s nimi počítat, nezapomenout na ně a nepřestávat je milovat.