Sedmnáctiletá Dorotea žije se svou stoletou babičkou. Každé ráno ji učeše, namasíruje její suchou kůži plnou vrásek a připraví ji na další den. Pak odjede na kole do práce. Jejího otce Eduarda právě propustili z vězení. Jako duch bloudí Eduardo bezcílně ulicemi Buenos Aires, až skončí v ubytovně Armády spásy. Dorotea se snaží s ním sblížit, ale Eduardo jako by se bránil jakémukoli kontaktu. I když se mnohokrát sejdou na lavičce na dětském hřišti, ani jednou spolu nepromluví. Neviditelná bariéra mezi otcem a dcerou začne mizet postupně. Až po dlouhé době se dívce konečně podaří přivést otce domů na večeři… Není už důležité, co se v minulosti stalo: to je ponecháno divákově představivosti, „černé skříňce“.