Úvod

Karlovarské sázky na (ne)jistotu

2.7.2012, 20:15 | Irena Hejdová

 Na festivalu jsem prvních 24 hodin a za sebou mám první čtyři filmy (jeden tedy jen tak napůl, ale k tomu se dostanu). Předfestivalové ladění programu nikdy neobstojí tváří v tvář tvrdé festivalové realitě - na některé filmy se už nedostanete z důvodu vyprodaných sálů, na některé se vám nechce, protože ony sály jsou příliš daleko a některé nestihnete prostě proto, že jste zrovna potkali staré známé, jimž dáte před filmovými postavami přednost. Zvlášť když jste a festivalu nepracovně a můžete si sem tam nějaký film vynechat.

Můžete si zároveň dovolit i luxus odchodů z kina s vědomím toho, že nemusíte o některých filmech podávat zprávu. V neděli večer jsme tak po 20 minutách vzdali Cronenbergovu Cosmopolis - na první film festivalu byla tahle adaptace románu Dona DeLilla přece jen trochu příliš otravná. Film odehrávající se z převážné části v luxusní limuzíně, v níž se před povýšenými zraky hlavního hrdiny v podání Roberta Pattinsona plazí dívky, podržtaškové a další odporníci, byl na můj vkus příliš strnule oddaný své literární předloze, a chladné vizuální stylizaci. Místo něj jsme viděli letos poprvé Aeroport, kapelu Prostitutes a lehkou oslavu mezinárodní premiéry Poupat tamtéž, což bylo nepoměrně veselejší.

Výčitky svědomí z nedělního odchodu z kinosálu jsem dohnala dnešní náloží tří filmů (a jeden mám ještě před sebou). Ráno jsem začala na nizozemské Hemel z kolekce Dnů kritiků Variety - trochu banální a předvídatelný příběh dívky zahánějící životní nudu a pocit nejistoty z poněkud nevyrovnaného vztahu s otcem v náhodných sexuálních zážitcích jsem vydržela téměř až do konce - i když mi hrdinka lezla na nervy, což lze přičíst na vrub skvělému herectví hlavní herečky. Ale nijak zvláštní emoci ve mě tenhle film nevzbudil, spíš mě stejně jako Cosmopolis často ititoval.

Náladu jsem si vylepšila ve Velkém sále na Reality show, novém filmu režiséra mafiánské Gomorry Mattea Garroneho. Příběh majitele rybárny, kterého omámí nápad stát se účastníkem reality show Big Brother, doprovodil na festival charismatický hlavní herec, film je opulentně italský, s ozvuky starých fláků od Felliniho, zvláště v první půlce - v té druhé už se trochu točí v kruhu a rozplizává a kazí tak jinak výborný divácký zážitek.

To nejlepší přišlo na konec - potřetí jsem vsadila na jistotu známého režisérského jména a poprvé se to beze zbytku vyplatilo. Andělský podíl Kena Loache je milým a dojemným filmem o partičce mladých odsouzenců k veřejně prospěšným pracím, kteří s pomocí své lásky k whisky najdou cestu ke štěstí. Film je to optimistický v podobném duchu jako jiné Loachovy filmy z poslední doby (Hledá se Eric), přitom ale se sociálním tématem, jen zpracovaným trochu pohádkově. Ale tím mileji. Jestli film marně hledáte v dnešním programu, je to proto, že šlo o novinářskou projekci - vidět ho můžete 6. července nebo pak kdykoliv v běžných kinech, kam ho uvádí společnost Aerofilms.

Dnes, po přečkání bouřky, která právě vypukla za okny, mne čeká ještě dokument mého oblíbence Michaela Glawoggera (Dělníkova smrt). Sladký život kurev mapuje osudy prostitutek ze tří světových center tohoto byznysu. Snad tentokrát sázka na známé režisérské jméno opět vyjde...

---

 

---