Batalion

Černobílý, 35 mm
Československo, 1927, 75 min
Sekce: Poklady z archivů

O filmu

Česká kinematografie, jejíž počátky jsou zakotveny ještě v období Rakouska-Uherska, našla nový dech po první světové válce, související velmi úzce se vznikem samostatného československého státu v roce 1918. V letech, která po tomto datu bezprostředně následovala, se postupně měnily nejen podmínky všech kinematografických odvětví – výroby, distribuce a kinofikace –, ale také jejich podoba. První rozmach českého filmu byl více méně extenzivní, vznikaly nové výrobny a prudce se zvyšoval počet natáčených filmů, zpočátku většinou nevalné úrovně z hlediska profesionálního i uměleckého.  Ale relativně velké množství filmů přispělo k získání zkušenosti a s tím zároveň k diferenciaci  tvůrčího potenciálu. Ten se výrazně projevil a prosadil ve druhé polovině dvacátých let, kdy se objevila filmová díla, jež představují vrchol české němé tvorby a snesou srovnání s úrovní evropských kinematografií. Jsou to například snímky Gustava Machatého Kreutzerova sonáta a Erotikon, Varhaník u  svatého Víta Martina Friče, některé adaptace literárních děl a divadelních her jako Pohádka máje, Dobrý voják Švejk, Jedenácté přikázání, Takový je život Carla Junghanse ad.
K těmto dílům patří i Batalion režiséra Přemysla Pražského z roku 1927. Příběh o nešťastném právníkovi doktoru Uhrovi, kterého rozpad manželství přivedl mezi pražskou chudinu a životní ztroskotance, byl v té době velmi populární díky próze a divadelní hře a také proto, že  hrdina obou měl svůj reálný předobraz. Pražský byl zkušený režisér, v době, kdy přistoupil k práci na Batalionu, měl za sebou už třináct dokončených, více méně průměrných  filmů. Látka, která se mu nabídla  v příbězích o Uhrovi a o dalších  pravidelných návštěvnících putyky ztroskotanců, mu dala příležitost natočit film, který byl svého času a navždy zůstal výjimečný nejen ve filmografii Pražského, ale i v historii českého filmu. Hlavní roli svěřil Pražský tehdy populárnímu písničkáři Karlu Hašlerovi, „který  sice neměl do té doby valné zkušenosti s filmem, vytvořil však neobyčejně hodnotnou  a celistvou figuru, jejíž myšlenková a emocionální vybavenost je v českém filmu druhé poloviny dvacátých let výjimečná“ (Michal Bregant: Bataliony, Iluminace 1993, č. 4, str. 65).
I v obsazení ostatních postav měl  Pražský šťastnou ruku: Eman Fiala jako souchotinář Eda (roli si zopakoval o deset let později v Cikánově adaptaci téhož námětu), Karel Noll (nezapomenutelný Švejk z Lamačova přepisu Haškova románu ještě v éře němého filmu) v roli Vondry, Roza Schlesingerová, Jindra Hermanová ad. K hodnotě filmu rovněž výrazně přispěl architekt Alois Mecera, který v ateliérech Kavalírka a AB vytvořil neobyčejně působivé syrové prostředí, v němž žijí lidé ze dna společnosti, a kameraman Jaroslav Blažek, jenž dokázal Mecerovým stavbám vtisknout zdání téměř autentičnosti, stejně jako postavám této „obyčejné“ tragédie. Pražského Batalion nebyl a není dílem na okraji, pro své kvality má  čestné místo i v evropském  kontextu. To dokazuje mimo jiné i jeho uvedení s hudebním doprovodem v pařížském Louvru.

Blažena Urgošíková