Sladký život

Černobílý, 35 mm
Itálie / Francie, 1960, 167 min
Sekce: Zvláštní uvedení

O filmu

Film Sladký život neznamenal jen zásadní předěl v tvorbě Federika Felliniho, ale již v době svého uvedení byl, navzdory ostrým výhradám Vatikánu, přijat jako jedna z „vlajkových lodí“ nových tvůrčích principů světové kinematografie 60. let minulého století. Tvůrce v něm zcela opustil půdorys sevřeného dramatu, tak příznačného pro vrcholná díla italského neorealismu, a s obrovskou filmařskou invencí vytvořil obrazově i dějově nesmírně bohatou fresku volně spojovaných příběhů a epizod, rámovaných kulisou věčného města Říma. Jejím hrdinou je Felliniho alter ego – novinář Marcello, ve skvělé herecké interpretaci Marcella Mastroianniho. Intelektuál marně se snažící nalézt vlastní identitu v dekadentní, konzumní společnosti, kam ho zavedla jeho senzacechtivá profese. Vydal se cestou bez návratu, protože pozorovatel lidí bez lidskosti se postupně stává jedním z nich. Sladký život získal Velkou cenu na MFF v Cannes 1960 a bezpočet dalších významných poct a uznání.

O režisérovi

Federico Fellini  (1920, Rimini – 1993, Řím) se v Římě, kam odešel, živil nejprve jako kreslíř vtipů. Cestu k filmu zahájil v r. 1940 jako gagman, aby se záhy stal scenáristou a asistentem Roberta Rosselliniho, jednoho z otců italského neorealismu. V roce 1950 režíroval s Albertem Lattuadou Luci del varieta (Světla varieté) a záhy debutoval Bílým šejkem (La scecio bianco, 1952). Silnice (La strada, 1954), oceněná na MFF v Benátkách, je vstupní branou k velkolepému režijnímu opusu jednoho z největších mistrů stříbrného plátna. Mezi jeho díla patří např. Cabiriiny noci (Le notti di Cabiria 1956), Sladký život (La dolce vita, 1960), 8 ½ (Otto e mezzo,1962), Giulietta a duchové (Giulietta degli spiriti, 1965), Satyricon (1969), Roma (1972), Amarcord (1973), Zkouška orchestru (Prova d´orchestra, 1978), A loď pluje (E la nave va, 1983), Ginger a Fred (Ginger e Fred, 1985) ad.