Večeře u Noriko

Barevný, 35 mm
Japonsko, 2005, 158 min
WP – světová premiéra
Sekce: Soutěžní sekce
Oficiální stránky: www.sonosion.com

O filmu

Rodinný portrét ze současného Japonska o generační vzpouře jinak poslušných dcer. Od filmů Nagisy Ošimy stále někde v japonském suterénu dříme silný generační nesoulad, který je hybatelem děje i v Sonově filmu, žánrově kolísajícím mezi psychothrillerem a filmy o dospívání. Sestry Noriko a Juka sdílejí na pokraji dospělosti nechuť ke svému otci, k jeho rituálům a hodnotám. Před lákadly sekty je nezachrání ani jejich laskavá matka. Nejdříve odejde z rodného domu v provincii starší Noriko, která se přes e-mailové chaty seznámila s dívkou Kumiko, za níž jednoho dne odjede do Tokia. Mladší Juka ji za několik měsíců následuje. Vedle Kumiko se jejich život naprosto promění – mají nová jména, nový život a nejsou v tom samy. Jejich otec se rozhodne získat své dcery zpět, ale setkává se s hradbou spiklenectví, již je těžké překonat.

O režisérovi

Sion Sono (1961, Tojokawa, Japonsko) se představil nejprve jako básník, a to již v sedmnácti letech. 8mm filmy začal natáčet po zapsání na univerzitu v metropoli. V roce 1985 se jeho krátký snímek Ore wa Sono Sion da!! promítal v soutěži PiaFF, prestižního festivalu nezávislých (japonské obdoby Sundance festivalu) a o dva roky později tu jeho Otoko no hanamichi vyhrálo hlavní cenu spojenou se stipendiem. Na jeho základě v roce 1990 vznikl celovečerní film Jitensha toiki (Bicycle Sighs), který byl uveden na více než třiceti festivalech v Evropě a Asii. Ještě větší úspěch Sono zaznamenal v roce 1994 se snímkem Heya (The Room). Pro režiséra je příznačný kontroverzní styl, který ho mimo jiné dovedl k projektu Tokyo GAGAGA, jenž stojí na spojení experimentální poezie a veřejné performance. Filmové fanoušky zaujal Sion Sono především posledními snímky Hazard a In a Dream, filmem Jisatsu saakuru (Suicide Club, 2002), který představuje jeho dosud největší komerční úspěch.