Pravidelní milenci

Černobílý, 35 mm
Francie, 2005, 178 min
Sekce: Viděno sedmi - mládí očima francouzských tvůrců

O filmu

Černobílá statická kamera se takřka tři hodiny zblízka dívá na skupinku mladíků a dívek. Její pohled nic nerozptyluje, neboť drtivá většina scén se odehrává v interiérech několika bytů, jejichž zdi jako by symbolizovaly izolovanost hrdinů a jejich uvězněnost v dogmatických politických tezích. Píše se rok 1968, na pařížských ulicích rostou barikády a všichni, které sledujeme, se účastní šarvátek s policií, protože jsou nespokojeni se svými životy a věří v osvobodivou sílu revoluce. Srovnávají Ježíše a Maa, přemýšlejí, jak „vnutit dělníkům revoluci proti jejich vůli“, kouří opium a učí se vyznávat volnou lásku. Nejhůř to jde Françoisovi, dvacetiletému básníkovi, jenž se právě zamiloval do sochařky Lilie, která mu dává najevo, že ani silná náklonnost jí nezabrání ve vztazích s jinými muži...

O režisérovi

Philippe Garrel (1948, Paříž), syn herce Maurice Garrela. Sám režisér označuje dva významné zdroje svých děl – Godardovy filmy a tvorbu rockové skupiny Velvet Underground. Zajímá ho však i poetika francouzské nové vlny a také její témata, především citová krize moderního člověka a rovněž mechanismy vzestupu a pádu revolučních ideálů. U jeho scénářů najdeme jména spisovatele M. Cholodenka (Les baisers de secours/Ochranné polibky, 1989) a filmařky N. Lvovské (Le coeur fantôme/Přízračné srdce, 1996), spolupracuje s kameramanem W. Lubtchanským. Garrel dosud natočil osmnáct celovečerních snímků, z nich za J’entends plus la guitare (Už neslyším hrát kytaru, 1991) obdržel Stříbrného lva na MFF v Benátkách, kde o deset let později získal Cenu mezinárodní kritiky i jeho film Sauvage innocence (Divoká nevinnost, 2001). V roce 2005 si z Benátek odnesl Stříbrného lva za režii filmu Pravidelní milenci.