Kajman

Barevný, 35 mm
Itálie, Francie, 2006, 112 min
Sekce: Horizonty

O filmu

Bruno Bonomo (Silvio Orlando) je jedním z mála italských producentů, kteří ještě sázejí na „béčkové“ filmy, už dávno vytlačené jednak Hollywoodem, jednak domácím, takzvaně autorským filmem. Až po krk v dluzích a v manželské krizi se jako spásného stébla chytne scénáře, který mu donesla mladá aspirantka režijní profese. Jmenuje se Kajman. Bruno, doufající, že půjde o běžný politický thriller, postupně zjišťuje, že ve skutečnosti jde o životní příběh Silvia Berlusconiho. Poněvadž už nemůže couvnout, nezbývá mu než hledat někoho, kdo do filmu vloží peníze, a kromě toho musí najít také hlavního představitele, což není snadné. Nicméně zápas se všemi problémy, jež musí řešit, jako by v něm probouzel novou vitalitu a novou víru ve vlastní důstojnost. Nanni Moretti takřka ve všech svých filmech reflektuje politickou realitu své země. Tentokrát se mu podařilo zachytit vzestup i předpoklady pádu zcela konkrétní postavy politické scény Itálie. Nejzajímavější jsou ony momenty, kde autor líčí, jak se lze dostat k politické moci prostřednictvím ovládnutí média komerční televize.

O režisérovi

Nanni Moretti (1953, Brunico, Bolzano), přední italský herec, režisér a producent, zakladatel produkční a distribuční firmy Nuova Sacher, začínal kariéru režiséra v 70. letech filmy Io sono un autarchico (Jsem soběstačný, 1976) a Ecce Bombo (Ejhle, Bombo, 1977), odrážejícími dobu odporu proti zavedenému řádu. V 80. letech už patřil mezi největší naděje italské kinematografie – natočil filmy Sogni d’oro (Sladké sny, 1981), Bianca (1983) a La messa e finita (Mše skončila, 1985). Jeho levicové, ale silně individualistické zaměření se projevilo ve filmech La palombella rossa (1989), Caro diario (Drahý deníčku, 1993) a Aprile (Duben, 1997). Zlatou palmu v Cannes získal intimně laděným dramatem Synův pokoj (La stanza del figlio, 2001). K politice se vrátil filmem Kajman, soutěžícím letos v Cannes.