Poslední filmové představení

Černobílý, 35 mm
USA, 1971, 126 min
Sekce: Nový Hollywood

O filmu

Počátek 50. let. Sonny a Duane prožívají poslední středoškolský rok. Sní o holkách a nejasné budoucnosti, ubíjejí čas v herně starého Billyho, nevyhnutelně je však dostihne nutnost loučení. Zvlášť když v chátrajícím texaském městečku právě krachuje místní kino, s nímž mají spojeny klukovské vzpomínky a jehož posledním představením je Hawksův western Červená řeka (Red River, 1948). Druhý den Duane narukuje do Koreje: do neprobuzené, rozespalé maloměstské atmosféry vstupují „velké“ dějiny... Přestože Bogdanovichův snímek (přepis románu Larryho McMurtryho, dnes známého především jako spoluautora scénáře zfilmované povídky Annie Proulxové Zkrocená hora, 2005) v mnohém předjímá téma snímku Americké graffiti (r. George Lucas, 1973), odkazuje stroze nostalgickým černobílým materiálem, žánrem klasicky vystavěného dramatu i volbou zmíněného Hawksova filmu až ke klasickému Hollywoodu. Teskné cinefilské vyprávění o okamžiku, kdy se nevinnost bolestně a trapně mění ve zkušenost, získalo herecké Oscary představitelům vedlejších rolí Cloris Leachmanové a Benu Johnsonovi. Bogdanovich o devatenáct let později realizoval volnou variaci nazvanou Texasville (1990).

O režisérovi

Peter Bogdanovich (1939, Kingston, stát New York) studoval herectví u legendární Stelly Adlerové, nakonec se však stal režisérem. Příznačně začínal po vzoru francouzské nové vlny jako cinefil a filmový kritik a realizoval biografické dokumenty o hollywoodských veličinách (John Ford, Howard Hawks). Autorsky debutoval snímkem Terče (Targets, 1967), proslavilo ho však až Poslední filmové představení (The Last Picture Show, 1971). Cinefilský žánrový přístup však v amerických podmínkách nebyl příliš úspěšnou formulí: po bláznivé komedii Co dál, doktore? (What’s Up, Doc?, 1972), nostalgickém Papírovém měsíci (Paper Moon, 1973), kostýmním příběhu Daisy Millerová (Daisy Miller, 1974) a Bijásku (Nickelodeon, 1976) ho v hledání nové podoby klasických žánrů předstihli kolegové, méně zahledění do minulosti. Přesto však vedle Martina Scorseseho právě Bogdanovich nejvýrazněji reflektuje vztahy mezi současností a hollywoodskou historií.