Lázně Akicu

Barevný, 35 mm
Japonsko, 1962, 112 min
Sekce: Shochiku Nouvelle Vague

O filmu

Mistr širokoúhlé kompozice Jošida pojal tento svůj film jako opulentní soap operu o osudové lásce. V peripetiích milostného vztahu v lázeňském městečku se zrcadlí změny nálad a mravů v japonské společnosti během sedmnácti poválečných let. Nemocný student Kawamoto přijede do lázní Akicu, aby zde našel místo, kde bude moci zemřít. Z jeho pokročilé tuberkulózy a očekávání smrti v pokoji zapomenutého hostince ho vytrhne sedmnáctiletá dcera majitelky Šinko. Uzdravený Kawamoto se po čase vrací do městského ruchu, aby se živil jako spisovatel, ale jeho neúspěchy mu dávají důvod příležitostně jezdit do lázní, kde mu rány líže trpělivá a věrně čekající Šinko. Kawamoto se během let ožení a narodí se mu dítě, ale obětavá milenka na něj čeká dál. Po sedmnácti letech je však její naděje vyčerpána a nyní je to ona, kdo přichází s návrhem na společnou sebevraždu... Nad vším sentimentem a vášní osudové love story ční nevšední krása herečky Mariko Okadaové, pozdější režisérovy ženy.

O režisérovi

Jošišige (Kidžu) Jošida (1933, Fukui), nejméně nápadný z autorů japonské nové vlny, studoval francouzštinu na Tokijské univerzitě a vliv francouzské kinematografie se výrazně projevil i v jeho filmech. V roce 1955 uspěl v konkurzu na místo asistenta a absolvoval školu věhlasného režiséra Kinošity, obdobně jako jeho předchůdce Masaki Kobajaši. Když se studio Šočiku rozhodlo dát šanci mladým, ocitl se Jošida spolu s Ošimou a Šinodou v epicentru dění. Jeho filmy zabývající se odcizením a izolací a prostoupené sexem a bezdůvodným násilím jej však brzy o přízeň šéfů studia připravily. V roce 1964 založil svou vlastní nezávislou produkci, v níž vznikl jeden z milníků japonské kinematografie přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kontroverzní a mnohovrstevnatý snímek Erosu purasu gjakusacu (Eros Plus Massacre, 1969).