Slzy na lví hřívě

Černobílý, 35 mm
Japonsko, 1962, 103 min
Sekce: Shochiku Nouvelle Vague

O filmu

Raný Šinodův film, který prozrazuje obeznámenost se zápletkami amerických společenských dramat z padesátých let, by mohl nést podtitul „Rebel bez příčiny v přístavu“. Zápletka není originální, ale způsob snímání a jízdy kamery už jsou zřetelně inspirovány francouzskou novou vlnou a dávají tušit autorovy schopnosti, jež se naplno rozvinou už v jeho následujících snímcích. Dělník v docích Murakami stojí v konfliktu dělníků s majitelem firmy na straně svého zaměstnavatele, navíc je jeho osobním chráněncem. Bouřlivák Murakami ovšem pod vlivem svého mravně zkaženého dobrodince degraduje v jeho osobního kápa. Nechá se vmanipulovat do role toho, kdo má zastrašit předáka formujícího se odborářského hnutí, ten však při napadení přijde o život. Jak se ukáže, šlo o otce dívky, již si Murakami namlouvá. Na své provinění nedokáže zapomenout ani v náruči manželky svého šéfa... Nad schematickým příběhem a hereckými výkony vyniká barvitý popis prostředí doků a přístavu v Jokohamě.

O režisérovi

Masahiro Šinoda (1931, prefektura Gifu) je označován za intelektuála japonské nové vlny. Studoval historii divadla, ale po smrti matky v roce 1953 byl nucen jít předčasně pracovat. Praxe ve studiích Šočiku vedla k jeho debutu Koi no katamiči kippu (Láska nezná zpáteční jízdenku, 1960). Šinoda byl od počátku fascinován hlubší psychologií a estetikou, kterou prostřednictvím svého výrazného vizuálního stylu přenášel do svých filmů. Po odchodu z Šočiku v roce 1965 se v samostatné produkci věnoval mimo jiné dílu klasika divadelních her Monzaemona. Snímky Šindžú ten no Amidžima (Dvojí sebevražda v Amidžimě, 1969) i Jari no Gonza (Samuraj Gonza, 1986), za který byla Šinodovi udělena Zvláštní cena Stříbrný medvěd na festivalu v Berlíně, vznikly právě podle Monzaemona. V české distribuci byl uveden snímek Ticho (Činmoku, 1971) a MacArthurovy děti (Setouči išomen jakjudan, 1984), v nichž se vrací k důsledkům 2. světové války pro jeho generaci.