Vinou lásky

Barevný, HD CAM
Japonsko, 2011, 112 min
Sekce: Jiný pohled

O filmu

Enfant terrible japonského filmu a jeden z nejzajímavějších režisérů současnosti Sion Sono ve svém zatím posledním snímku diváka nešetří, nepřipravuje pozvolna na příběh, ale naopak střemhlav ho zavede do děje již během prvních pěti minut. Policejní vyšetřovatelka Kazuko je přivolána k nálezu zohyzděné a rozčtvrcené mrtvoly mladé ženy do části města, která je rájem prostituce a kde se nacházejí domy lásky. Pustí se tedy do vyšetřování vraždy. V další kapitole sledujeme příběh mladé Izumi, jež je provdána za známého spisovatele romantických příběhů, ale jejich vlastní manželství je plné chladu a rutiny. Izumi postupně začne objevovat svou sexualitu a potlačovanou vášeň, která ji zcela pohltí. Ani vyšetřovatelka Kazuko, přestože je vdaná, a navíc matka malé dcery, není vůči lásce a romanci imunní. Stejně jako v předchozích snímcích je pro Siona Sona příběh záminkou k ponoru do lidského nitra, do jeho nejtajnějších a nejskrytějších zákoutí. Tématu snímku odpovídá i jeho vizuální stránka – filmové plátno hýří křiklavými barvami.

O režisérovi

Sion Sono (1961, Tojokawa, Japonsko) na sebe poprvé upozornil již v sedmnácti letech, kdy začal publikovat experimentální básně. Zběhl z univerzity, aby mohl točit 8mm filmy – jeho první snímek, třicetiminutový I Am Sion Sono!!, byl v roce 1985 uveden na PIA festivalu. Roku 1990 debutoval snímkem Džitenša toiki (Vzdychání na kole), následovaly Heja (1992) a Džisacu saakuru (Kroužek sebevrahů, 2001). Diváci karlovarského festivalu měli možnost vidět jeho film Večeře u Noriko (Noriko no šokutaku), uvedený v hlavní soutěži na MFF KV 2005, či Pod vlivem lásky (Ai no mukidaši) v roce 2009. V minulém roce byl s velkým úspěchem promítán na festivalech v Benátkách, Torontu a Pusanu snímek Cumetai nettaigjo. Zatím poslední titul Vinou lásky, který byl uveden na letošním canneském festivalu v sekci Quinzaine des réalisateurs, je závěrečnou částí trilogie „nenávisti".