---

Návraty k pramenům: extáze i mučednictví

July 8, 2012, 10:20 AM | Blog

 Letošní festival poskytl příjemný úkoj cinefilům – jak soudím, v souladu s naladěním programového ředitele Karla Ocha i se spády jiných festivalů, ve kterých retrospektivy, pocty a premiéry restaurované klasiky tvoří důležitou protiváhu nových titulů. Asi jsem nebyla sama, kdo se na téhle vlně sklouzl k nejsilnějším diváckým zážitkům. 

Hanekeho Láska

July 6, 2012, 1:42 PM | Blog

Pokud tvorbu Michaela Hanekeho poměřujeme festivalovými úspěchy a nejrůznějšími oceněními, reprezentuje v posledních letech evropskou filmařskou špičku: po historickém dramatu Bílá stuha si z MFF v Cannes odvezl už druhou Zlatou palmu – za psychologické drama nazvané jednoduše Láska. Příběh starého manželského páru, který akceleruje ženina smrtelná nemoc, je sice (na rozdíl od klinické sociálně-psychologické studie Bílá stuha zasazené do historických kulis) komorním dramatem - Haneke se v něm ovšem znovu potvrzuje jako autor, který dokonale ovládá emoce i myšlenky prostupující prostor mezi divákem a filmovým plátnem. Láska dobře zapadá do Hanekeho filmařského světa už proto, že podobně jako v Pianistce je protagonistkou učitelka hudby: svět elegantní Anne však nedevastují temné běsy sexuální frustrace, ale těžká nemoc.

Cronenbeg (ne)zešílel: Cosmopolis

July 1, 2012, 2:12 PM | Blog

Mrzí mne, že jsem napsala v karlovarském katalogu, že nový film Davida Cronenberga "mapuje temnou stránku ekonomické krize". Je to totiž "návod na film" (kterých je letos katalog obecně obzvláště plný). Dobře míněná snaha diváka zorientovat ho totiž může snadno zahnat do nějakého omezujícího myšlenkového směřování, neřkuli papouškování. Což je zvláště ošidné u filmů, které jsou tak unikavé a komplikované, jako je právě Cronenbergova Cosmopolis. Takže si samozřejmě pro mne za mne někdo může myslet, že se Cronenberg tentokrát vyjadřuje ke globální ekonomické krizi. Neměla bych však ostatním ani sama sobě brát pocit, že tomuto režisérovi jde vlastně o něco jiného či spíš o něco víc než jen o konstatování, že to se západním, civilizovaným světem nevypadá moc dobře.
 

Resnais aneb film s pamětí

June 30, 2012, 4:47 PM | Blog

Nepočítám-li zahajovací snímek Good Vibrations, který včera doplňoval slavnostní zahájení festivalu a který nestojí příliš za řeč, začala jsem své karlovarské dívání stylově - filmem s názvem Ještě jste nic neviděli. Natočil ho francouzský režisérský klasik Alain Resnais, kterému bylo 6. června devadesát let. Mám ráda filmy starých režisérů, které občas bývají "nedokonalé". Naopak někdy působí poněkud artriticky či prostaticky - ale skrývají v sobě unikátní kvalitu, které nemohou nikdy dosáhnout mladší tvůrci - totiž moudrost nabytou desetiletími filmařiny i života. Mou slabost pro "pozdní kinematografii" legitimizují poslední snímky Hitchockovy, Buňuelovy či Oliveirovy (a nemohu se jí zbavit ani v případě Ridleyho Scotta). Pokud jde o autora Loni v Marienbadu, Prozřetelnosti či Staré známé písničky, jeho Ještě jste nic neviděli dokonalé je. A bylo skvělé ten pocit sdílet v téměř na chlup zaplněném kině Čas, ze kterého prakticky nikdo z diváků běhwem projekce neodešel - i když nejspíš nejde o příliš jednoduchou podívanou.

Divácký plán jako Sophiina volba

June 28, 2012, 10:43 AM | Blog

 Vím, že držet se na festivalu pevného, předem stanoveného diváckého plánu bývá těžké, protože našinci se do cesty často připlete nějaká neodolatelná alternativa (ano, třeba mne Helen Mirrenová pozve na ústřice). To ovšem neznamená, že by takový plán neměl existovat. Jako festivalový mazák ho samozřejmě mám připravený, i když je sporné, jestli ho někdo další může považovat za nějakou inspiraci. Filmů, které by člověk měl vidět, je ovšem letos ve Varech možná až přespříliš - i když budu na festivalu celou dobu, původní plán čítající padesát osm položek jsem musela zavrhnout coby fyzicky neproveditelný. 

Poznámka k íránské kinematografii

June 25, 2012, 6:15 PM | Blog

  Pokud jde o íránskou kinematografii, pozornost na ni bude letos ve Varech upřena především díky pozoruhodné tragikomedii Poslední krok, se kterou se do hlavní soutěže probojoval režisér Ali Mosafa (ten ve Varech soutěžil už v roce 2005 prostřednictvím svého debutu Portrét neznámé ženy). Z toho mám velkou radost, protože jsem letos v rámci spolupráce s programovým oddělením znovu měla na starosti právě kinematografii, která dlouhodobě nevzbuzuje mezinárodní zájem jen svými filmy, ale v poslední době bohužel i cenzurou a represemi vůči svým filmařům.

Eva Zaoralová pokřtí knihu svých pamětí

June 23, 2012, 9:37 PM | Blog

 Ve Varech se letos objeví hned dvě velké dámy stříbrného plátna - Helen Mirrenová a Susan Sarandonová - ve hře však bude i dáma třetí, umělecká poradkyně festivalu Eva Zaoralová. Nestorka (pokud to slovo existuje) české filmové kritiky je bílou královno festivalu už od roku 1994, kdy nastoupila do jeho vedení jako umělecká ředitelka. Na to nic nemění ani skutečnost, že před dvěma lety předala funkci Karlu Ochovi - Evinu tvář zná (aspoň doufám) každý návštěvník festivalu. A její neomylný vkus pomáhal a stále ještě pomáhá dělat z Varů to, čím jsou - totiž oslavu zajímavých filmů, o kterých dá mluvit ve slušné společnosti.

Poznámka ke kontextu

July 8, 2011, 2:00 PM | Blog

Festivalový kontext dělá divy: z lehce zábavného a průměrně chytrého snímku se někdy stane divácký hit, pseudohlubokomyslný afekt pozdvihne do výšin zájmu přítomnost tvůrce, tichý a nenápadný monolit odmění diváci spánkem. ( konkrétní letošní filmy z Varů si můžete sami dosadit). Na tom, aby byl tenhle kontext – tedy celková úroveň, styl a nálada uváděných filmů - vyladěný, pracuje dlouhé měsíce programové oddělení. Pomiňme jako povinnou proměnnou fakt, že každý takový program je kompromisem, protože vysněný ideál limituje realita. Třeba neochota producentů, distributorů či tvůrců sehrát požadovaný kousek v rámci sekce, kterou jim pořadatelé nabízejí. (Což byl tuším případ Lidic, které se proto letos ve Varech nehrají vůbec.)
 

Arirang - Kimovo kňourání

July 7, 2011, 11:09 AM | Blog

Světoznámý režisér se opije a nadává přímo do kamery – tedy svým divákům – hajzlů a idiotů. Nadává i sobě, ale také sám se sebou diskutuje o své osamělosti, kariéře a tvůrčí krizi. A rovněž ukazuje, jak chodí na záchod, nemyje se, potácí se ve špinavých šatech v pronajaté dřevěné chajdě v horách, uvnitř které si musel postavit stan, aby v zimě přežil. A hltá narychlo uklohněné jídlo ze psí misky. Předpokládám, že toulavá kočka, která je jeho jediným společníkem, má také psí misku. Kočka má (na kočku) odporný, ječivý hlas, předznamenávající jakoby režisérovu hudební aktivitu - vyzpěvování titulní písně, kterou prý Korejci zpívají, když jsou smutní. V dokumentu Arirang zazní vtíravě žalostný popěvek tolikrát, že si ho dneska zpívají asi už celé filmové Vary.

Korejský režisér Kim Ki-duk je populární varskou hvězdou a není ani moc divu, že na festival, který věrně už řadu let uvádí jeho filmy, se svým novým dílem také přijel. Patrně nebydli ve stanovém městečku, stejně jako už nežije v chajdě v horách, kde strávil tři roky v tvůrčí krizi zaviněné souběhem podrazu blízkých spolupracovníků a málem tragickou nehodou při natáčení jeho zatím posledního, chladně artistního filmu Dech.

Doutník strýčka Samuela

July 6, 2011, 9:49 AM | Blog

 Po retrospektivě věnované Samu Peckinpahovi je pocta Samuelu Fullerovi další varskou přehlídkou krásného režisérského chlapství. Zatímco Peckinpaha máme spojeného především se 60. léty, kdy revolta představovala program pro mnohé filmaře, Fuller se prosadil jako vypravěč svérázných, mužně upřímných příběhů už v prostředí a době, která odvaze nepřála a spoutávala filmaře pravidly a požadavky studiového systému. Přestože zůstává respektovaným hollywoodským autorem, k němuž cítili obrovskou úctu „umělečtí" režiséři typu Jeana-Luca Godarda nebo Wima Wenderse, cítíme rozdíl mezi díly, která natáčel ve vlastní produkci, a snímky, ve kterých se musel podřizovat diktátu studia. 

Zatím za sebou nemám kompletní fullerovskou přehlídku (čítající deset titulů především z 50. let, plus dokument Miky Kaurismakiho Tigrero: film, který nebyl nikdy natočen). Už teď se mi ovšem skládá obraz tvůrce, který svoje filmy nabíjel obrovskou energií a hýřil nápady, a současně nikdy nezapomínal, že musí především vyprávět příběhy. V nich působí jako optimista, který rád vedl své dramaticky bohaté story k dobrým koncům a dával svým samorostlým, asociálně působícím postavám vždycky naději a místo na světě, aniž by se uchyloval k laciným řešením.