Japonsko, Tokio, počátek 21. století. Hudební festival Amplify. Sledujeme kvartet japonských kytaristů, kteří setrvávají téměř bez hnutí se svými nástroji, na které zahrají jen několik osamocených tónů. Vokalistka Ami Yoshidaová používá své hlasivky, jako by neznala jejich funkci a teprve se jí zkoušela dopátrat. S křehkou, nezvykle vznikající hudbou přicházejí další hudebníci z Japonska, Rakouska či Velké Británie. Do hry vstupuje digitální elektronika, ale i stárnoucí přístroje a klasické kytary.
Tvůrčí scéna, kterou film představuje, je dnes v centru pozornosti světových festivalů umění, technologií a improvizace. Zdá se, že jde o výstižnou, včas vyřčenou diagnózu dnešní společnosti. Hudba, kladoucí důraz na ticho, hluk a zvukový detail, reaguje na příval smyslových podnětů a devalvovanou hodnotu neutišitelné hudby v médiích. Zhodnocuje i relativizuje technologický pokrok, promítá lidské vlastnosti do chodu strojů a naopak. Film Paprsky rovnováhy je jedinečnou příležitostí k seznámení s aktuálně velmi oceňovanou scénou. Její hudba zní opravdu nově, zároveň nabízí spojitost s ambientem, postmoderní cageovskou klasikou, východní tradicí „jiné rychlosti času“ či klubovou alternativou. Filmovým divákům usnadňuje snímek situaci komentářem hudebníků.