Imaginární životopis jedné z nejslavnějších mexických zpěvaček Luchy Reyesové je rozsáhlou freskou z let 1939 až 1944. Jsme svědky vzestupu a pádu ženy, která se po neúspěšném pokusu o kariéru operní zpěvačky věnovala lidovým písním – takzvaným rancheras. Ty byly doménou spíše mužských interpretů, Reyesová do nich však vnesla vlastní styl. Nebyla tak výrazně angažovanou osobností jako Frida Kahlo nebo Tina Modotti, přesto i ona patří mezi tři nejvýraznější ikony Mexika první poloviny dvacátého století. Své rancheras vzdálila venkovu a přenesla je do města, přiblížila je boleru a do textů i pěveckého projevu přidala melancholii a dobovou zoufalost. Stejně jako její souputnice i ona bořila dobové zvyklosti. Provokovala svým lesbickým vztahem a nevázaným životem utápějícím se v alkoholu. Děj je do značné míry oproštěn od dobového kontextu, popisu konkrétních vztahů a ve velmi pomalém tempu předvádí s kýčovitým nádechem (ten je součástí folkloru muzikantů mariachi) temné stránky melodramatu. Scenáristka filmu označuje tento žánr jako antimelodrama. Některé scény proto působí až groteskně, přitom jako by se odehrávaly jakýmsi samospádem. Řada znaků typických pro melodrama je zde dohnána do krajnosti, například vztah matky a dcery. Heretické je také samo pojetí jedné z ikon mexické lidové kultury, jejíž sebedestruktivní proces sledujeme. Avšak dekadence je jedním z klíčových atributů velké části Ripsteinova díla.