Demobilizovaný Anton se vydá do Moskvy za přítelkyní z rodného města. Naivně se domnívá, že fotka, kterou mu Zina zaslala na vojnu, byla příslibem vážné známosti. Atraktivní vysokoškolačka ho rázně vyvede z omylu. Krušné zážitky mu uchystá i metropole. Anton je však odhodlán čelit nepřízni osudu a k návratu domů ho nepřiměje ani drsný střet s policií. Její „dlouhé prsty“ a zkorumpovanost v něm vzbudí touhu po spravedlivé odvetě. Provinční mladík, vycepovaný armádou k poslušnému plnění rozkazů, je přesvědčen, že bezohlednost a bezpráví je třeba trestat shodnými prostředky. I proto své problémy řeší vstupem do řad policie. Reprezentuje podle něj nejen sílu a moc, ale i nedotknutelnou autoritu. Cítí, že právě v jejích službách vhodně uplatní a naplní činy svou oblíbenou průpovídku: „Tvrdost neznamená tupost.“ Jednoduše uvažující mládenec sotva tuší, že se tak upisuje účelové filozofii konformismu, který je neklamným příznakem autoritářských poměrů. Ovšem citová netečnost, s jakou se Anton vyrovnává s konfliktní a amorální povahou žité reality, z něj činí symptomatického hrdinu své doby.