Fádní odpoledne má formu komicko-melancholické črty, která líčí atmosféru nedělního odpoledne v periferním pražském hostinci, kde zůstalo několik starých štamgastů a náhodných hostů, zatímco místní fotbalový klub hraje existenční zápas o udržení v lize. Vyprávění těží z ozvláštňujícího souběhu a kontrastu různorodých fragmentů promluv, zpěvu, drobných situací, gest, zámlk či pohledů, v nichž se zračí charaktery jednotlivých postav a jejich vztahy. Čtveřice postarších dam hraje žolíky a tiše si přitom zpívá sentimentální písně dávno zašlých let; hostinský se rozčiluje nad neuctivým mladíkem, který čte nějaký literární brak; zasmušilý Jupa nervózně zapíjí prášek na srdce pivem a beznadějně zaostává v prestižním rozhovoru o fotbale s hostem, jenž si přinesl kastrol kyselého zelí; za okny na ulici se v průhledech objevuje žena s kabelkou, „plná křivek a tvarů, které by byly schopny vzkřísit i nebožtíka“. Fádní odpoledne bylo oceněno na festivalech v Mannheimu a v Locarnu a francouzský Positif o něm napsal: „Z šedi se najednou narodí neobvyklost. Zdánlivou absenci osnovy nahradí tajné akordy, jedinečné klima, jistá vlastnost tempa a světla, v níž nacházíme umělce.“ Fádní odpoledne (1964) vzniklo jako součást „generačního manifestu“ nové vlny Perličky na dně (1965) podle raných próz Bohumila Hrabala.