Jako letopočet vzniku zní rok 1952 v souvislosti s výpravným loutkovým filmem Staré pověsti české přímo neuvěřitelně. Stejně jako to, že Jiří Trnka dokázal být v jedné osobě spoluscenáristou, výtvarníkem i režisérem a navíc se vyjadřovat invenčním a svrchovaně moderním filmovým jazykem. Styl Vávrovy známé historické trilogie z téže doby působil v porovnání s ním popisně a toporně. Postavy v ní vyznívaly jako figuríny voděné na provázku ideologizovaného výkladu dějin, zatímco Trnkovy loutky naopak proměnily matné stíny hrdinů z národních mýtů a legend v živoucí postavy. Byl to složitý úkol, protože figurky si i v momentu přiblížení jejich lidských slabostí musely podržet  jistou monumentálnost. Trnka si zvolil šestici příběhů tak, aby mohl střídat ladění i tempo vyprávění. U loutek většinou vystačil s jediným výrazem, o ostatní se přičinila animace a také kamera, osvětlení, střih a zvuk, umocněné Trnkovým básnickým viděním. Jejich použití bylo v loutkovém filmu něčím nevídaným a tentýž dojem vzbudí v divákovi i dnes. Jen malé příklady: Hudební motiv napodobující klapot kopyt a na plátně prudký vířivý pohyb v kruhu – tak je evokován subjektivní pohled Horymíra, který před odvážným skokem v trysku na Šemíkovi objíždí vyšehradské nádvoří. Ukrutný Vlastislav v Lucké válce je zase expresivně představen jako přízrak z děsivého snu – má vlčí hlavu, pádí na koni temným prostorem, obklopen vlčí smečkou, a za ním trhavě vlaje krvavě rudý plášť. Nad magickým kouzlem noci, v níž v pověsti o Libuši kráčí tato vědma, jako by plula do posvátného háje, zakrývána kmeny stromů, se pak každému v hledišti zatají dech...