Po politické moci v Podivném vyšetřování a automatizované práci nahlížené coby svého druhu nemoc ve filmu Dělnická třída jde do ráje uzavírá Petri trilogii „sociálních neuróz" explicitně teatrální groteskou o touze po vlastnictví a bohatství jako formě společenského neduhu. Hlavním hrdinou je mladík Total (Flavio Bucci), bankovní úředník trpící fyzickou alergií na peníze. V přesvědčení, že za veškerou nespravedlností stojí bohatství a bohatí, se rozhodne zaútočit na zkažený systém systematickým kradením věcí (nikoli peněz) zámožného a skrupulí prostého řezníka (Ugo Tognazzi). „Když se dívám na děti," říká Petri, „cítím, že první věcí, kterou jsou schopny vyjádřit, je touha něco si přivlastnit. Automaticky říkají NE a TO JE MOJE. Toto počáteční odmítnutí a následné přivlastnění si je klíčové pro formování jejich identity." S typicky sardonickým humorem dovádí Petri ad absurdum teze Proudhona a Marxe. Vlastnictví už krádeží být nemůže, neboť krádež se stala určující součástí moderní společenské a ekonomické existence. Vizuální stránka expresionisticky laděného snímku, jehož restaurovaná verze byla oceněna při premiérovém uvedení v sekci Venezia Classici na loňském benátském festivalu, vychází z díla ceněného malíře a ilustrátora Renza Vespignaniho, jenž byl Petriho osobním přítelem.