Černobílá grafika obrazu, magický prostor zasněžené krajiny, syrové detaily, a na druhé straně výtvarně komponované záběry umocněné neobvyklými technikami snímání a pohybu a meditativní hudební motivy – takové jsou znaky duchovního filmu Vzestup (Zlatý medvěd na Berlinale 1977), kterým se režisérka postavila po bok Andreji Tarkovskému. V její adaptaci tehdy právě vydané novely Sotnikov od Vasila Bykova jde stejně jako v předloze o sevřené válečné drama, jež se odehrává během několika málo zimních dní v Bělorusku. Rybak a Sotnikov, vojáci, kteří byli vysláni sehnat trochu jídla pro oddíl skrývající se na ústupu v lese spolu s obyvateli vypálených vesnic, padnou do německého zajetí. Ten, kdo má za úkol vynutit z nich mučením informace, je Rus, pomahač gestapa, jenž kdysi dokonce studoval na stejné škole jako Sotnikov. Oni dva teď stanou proti sobě, jeden má v rukou neomezenou moc, druhý neporazitelnou vnitřní sílu. Po Sotnikovovi přichází na řadu Rybak, jenž se nakonec poddá svému strachu a zradí přítelovu ideu mravní nepokořitelnosti. Film vtahuje diváka do konkrétně zasazené dramatické situace, dokáže ji zprostředkovat tak, jako by se formovala bezprostředně před jeho očima, přímo fyzicky na něj z plátna doléhá tuhý mráz, hlad, bolest, brutalita trýznitelů i utrpení obětí. Stále zřetelněji se zde však zároveň rýsuje paralela k biblickému příběhu Krista a Jidáše, příběhu vzestupu a pádu, který se bude věčně opakovat.