Když Albert Meisl vytušil, že jeho otec právě rozepsal poslední kapitolu svého života, rozhodl se brát s sebou na návštěvy k rodičům i filmovou kameru. Nemocného muže, pevně upoutaného ke svému lůžku, drmolícího neustále ty samé věty dokola, sleduje v soustředěných dlouhých záběrech, podporujících až fyzický prožitek zobrazovaného. Jaké to je, když se vám tělo stane vězením a mysl se přetaví v labyrint, v jehož slepých uličkách končí každý váš pokus o vyslovení sebejednodušší věty? Prostá, neokázalá filmová forma souzní s jednoduchým, o to však ve výsledku drásavějším dramaturgickým konceptem. Palčivý pocit nekonečné bezmoci se na nás plíživě přenáší, aniž bychom měli možnost mu vzdorovat. Syrový dokument, který záměrně potlačuje jakoukoliv estetizaci bezvýchodné situace člověka na prahu smrti a zároveň zprostředkovává krušné prožitky jeho nejbližších, nás staví do role nezúčastněných pozorovatelů jejich smutného loučení.