Kosovo na jaře roku 2000. Zima skončila, ale jen v meteorologickém smyslu. Mráz se ukrývá hluboko v ruinách i v duších. Stopy záhuby v prosluněné krajině. Rány, které se nikdy nezacelí, slabé náznaky nových začátků. Paradoxy. V černobílé, s úlomky barevných vzpomínek. Slova „deza“ a „femijet“ znamenají v srbštině a albánštině „děti“. Tyto pojmy nemají místo v iracionálním slovníku války. Přesto se právě děti stávají těmi nejbezbrannějšími oběťmi nesmyslné války, živené nenávistí. Jejich utrpení tvoří nesmazatelnou kapitolu dějin konce minulého století a počátku nového milénia. Výpovědi srbských a albánských dětí jsou zaznamenány černobíle a proloženy barevnými záběry, které samy natočily.