Dokument vypráví o třech ženách, které se snaží získat uznání svých blízkých i svého okolí. Jenže dobré vůle a usilovné snahy není, zdá se, nikdy dost, takže každá z nich se neustále potýká s pocitem vlastní nedostatečnosti. Čtyřiapadesátiletá Pirjo, která učí na zvláštní škole a sama má čtyři děti, říká: „Téměř neustále myslím na to, co bych měla udělat pro ostatní. Když se věnuju tomu, co chci dělat já, cítím se provinile. Měla bych být schopna myslet také sama na sebe.“ Osmnáctiletá maturantka Suvi tvrdí: „Když mne někdo pochválí, je to marné, protože já mu zkrátka nevěřím.“ Úřednice na ministerstvu školství Ritta, které je třiašedesát, vysvětluje: „Když svou práci děláte naplno a co nejlíp, služební postup by měl být samozřejmostí. Častokrát jsem své nadřízené žádala o povýšení, ale odpověděli mi, že nejsem typ manažerky.“ Tyto ženy aktivně pracují pro společnost, v rodině i v zaměstnání jsou vlastně nepostradatelné, ale nadměrná laskavost a snaha je pro ně svým způsobem tragédií. Být hodná a správná holka znamená dospět jednoho dne k otázkám, kdo jsem a co vlastně chci od života.